Tuším, co byste mi odpověděli, kdybych se vás zeptal, zda byste pro někoho byli ochotni pracovat zadarmo. Slušnější z vás by mě zdvořile odmítli a ti méně slušní by třeba naznačili, abych si zaměstnání, za které nenabízím mzdu, strčil někam do nelichotivých partií lidského těla.

Práce se zkrátka vykonává proto, aby za ni dostal člověk peníze. A musí tomu tak být, protože peníze jsou pro lidský život nezbytné a jinde než v práci je člověk až na výjimky nezíská. Takže chce-li někdo zaměstnance sehnat, musí jim v první řadě nabídnout dostatečné finanční ohodnocení.

A takovou nabídkou to pochopitelně ještě nekončí. Odměna, která za určitou práci člověku náleží, totiž musí být akceptovaná oběma stranami, tedy jak zaměstnavatelem, který ji poskytuje, tak i zaměstnancem, který se s ní má spokojit.

Ovšem takový konsenzus není zase až tak docela snadný. Protože zaměstnavatel tomu, kdo se u něj o práci uchází, obvykle nabídne určitou hrubou mzdu. A než na ni zájemce o práci kývne, měl by vědět, co pro něj taková hrubá mzda v praxi znamená. Protože hrubá mzda není to, co člověk za odvedenou práci skutečně dostane. Je to částka, kterou pro něj zaměstnavatel vyčlení, kterou poskytne z firemních příjmů. A aby člověk věděl, jakou část z této hrubé mzdy skutečně dostane, je nezbytné provést přepočet hrubé mzdy na mzdu čistou.

A mezi těmito dvěma mzdami může být nejednou i skutečně citelný rozdíl. Protože se z hrubé mzdy musí ještě odečíst přinejmenším daň z příjmu a zdravotní a sociální pojištění, o což se částka, která bude nakonec zaměstnanci vyplacena, snižuje. A to se nedá obejít, to se dá nanejvýš poněkud zkorigovat tím, že se uplatní některé ze slev na zmíněné dani, má-li na ně tedy dotyčný zaměstnanec nárok.

A tak by si měl zaměstnanec určitě nabízenou hrubou mzdu přepočítat na mzdu čistou. Aby věděl, kolik opravdu dostane, a nebyl nakonec zklamaný.