Když jsem byla malá, hrály jsme s kamarádkami takovou hru na budoucí život. Psaly jsme na papírky, co by si která v budoucnu přála. Jakou barvu svatebních šatů, jaké květiny ve svatební kytici, jak by se měl jmenovat její nastávající, jaké domácí zvíře, kolik dětí a jaké auto. Tehdy jsme psaly hlavně značky a od každé značky znaly většinou jen jeden aktuální typ vozu, který se na trhu nacházel. Dnes bychom již musely být docela odbornice, protože každá automobilka vyrábí několik různých typů najednou a ještě jim dává různé facelifty. Čert aby se v tom dnes vyznal.

Jakousi ironií mi přijde, že ačkoliv se konstruují a vyrábějí auta stále aerodynamičtější a rychlejší, tak rychlost na silnicích se v Evropě spíše snižuje. Někde již ani nemůžete jet po okresních silnicích devadesát, nýbrž jen 80 km v hodině. Na dálnici si to užijete tak akorát v Německu, ale tam vás zase přibrzdí neustálé práce na silnici nebo zácpy. Maximálně v noci máte ještě možnost to trochu rozjet. Když na to šlápnete na dálnici v Čechách, tak můžete brzy očekávat výstražná policejní světla a tučnou pokutu, úbytek bodů, případně přijdete o řidičský průkaz.

Proč si tedy dnes ještě vůbec pořizovat a vyhazovat peníze za nějaké super rychlé auto? Abyste se mohli chlubit před sousedy a balit na něj vnadné nohaté blondýnky? Pro někoho je to prostě splněný klukovský sen, který si nechce nechat vzít, když už na něj ty peníze má. Někdo rychlé vozy sbírá, jako jiný známky a někdo si čas od času zaplatí pár hodin na některém z testovacích okruhů, kde se projede, jakou rychlostí je mu libo a jakou svede, dopřeje si trochu adrenalinu, pobaví se a zvedne si sebevědomí. No a občas to zkusí napálit i na těch našich okreskách nebo dálnicích a bude doufat, že na žádnou policejní hlídku zrovna nenatrefí. Kdejaký policajt taky u pěkného auta přimhouří oči. Kluky byli kdysi všichni.